Unwanted Silesia: Reflections of Czechs 'Silesianness' in Post-war Czechoslovakia, 1945-69

Základ českého slezanství, patrného po celé 20. století, tvoří konglomerát silného, historickým vývojem podmíněného zemského až místního patriotismu, který se rozvíjel na národnostně smíšeném území českého Slezska. Po druhé světové válce se tento fenomén začal rychle revitalizovat, narozdíl od předválečného období však v jednoznačně česky nacionální podobě, zatímco teritoriální moment ustoupil do pozadí. Za touto aktivitou a novou interpretací stály intelektuální kruhy a instituce v Opavě, některé osobnosti z Ostravy a Slezský kulturní ústav v Praze. Kromě kulturněosvětové činnosti se jejich úsilí soustředilo na prosazování českého historického nároku na některé příhraniční oblasti polského a německého Slezska a také na zajištění svébytného územněsprávního postavení Slezska v rámci Československa, jehož zárodek viděli v ostravské expozituře Zemského národního výboru v Brně. Za komunistického režimu podle autorů projevovaly vedoucí orgány programový nezájem o problémy Slezska jako takového při řešení souvisejících hospodářských a jiných otázek, což má za následek "mlčení oficiálních pramenů" o Slezsku. "Slezanství" bylo v padesátých letech zavrhováno jako forma takzvaného buržoazního nacionalismu a ztotožňováno s obdobím česko-polských národnostních třenic v oblasti. Ze správního hlediska bylo Slezsko rozpuštěno v Ostravském, později Severomoravském kraji a připomínalo se prakticky jen kulturními projevy "antikvovaného slezanství", jako byl folklor nebo muzeální expozice. Slezské organizace a spolky byly až na výjimky zrušeny nebo přejmenovány, nově zřízený Slezský studijní ústav v Opavě musel svůj historický výzkum prioritně zaměřit na dělnické hnutí. Určitý problém kvůli rozpornému zobrazení slezské identity představovalo dílo básníka Petra Bezruče a jeho sbírka Slezské písně, o jejíž ucelené vydání propukly v kulturní politice spory. V polovině padesátých let začal vycházet ostravský kulturně-politický časopis Červený květ, na jehož stránkách se opatrně diskutovaly otázky regionalismu. Koncem desetiletí ovšem komunistická strana podnikla tažení proti "lokálpatriotismu", což se projevilo i v odsouzení publikace usilující o rehabilitaci básnického a myšlenkového odkazu Óndry Łysohorského, propagujícího za války teorii "lašského národa". Během šedesátých let místní orgány a osobnosti v Opavě opět začaly zdůrazňovat úlohu tohoto města jako regionálního centra. V měsících pražského jara 1968 se pak objevilo volání po obnově slezské samosprávy, které však zůstalo víceméně omezeno na oblast Opavska, takže větší význam měly některé "slezské" kulturní iniciativy z téže doby.