Autor stati se věnuje problematice předmětu řízení o opoziční žalobě. Vzhledem k tomu, že úprava opoziční žaloby byla z našeho civilněprocesního práva vypuštěna již v roce 1950, zaměřuje se práce primárně na úpravu platnou ve Spolkové republice Německo (§ 767 ZPO ), jež se opírá o bohaté literární prameny i konstantní judikaturu. Autor chce předkládanou prací mimo jiné ukázat, že opoziční žaloba není mrtvým institutem, nýbrž že v právním řádu plní jasný účel a měla by proto být do naší procesní úpravy opětovně zavedena. Současná koncepce námitek podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., která představuje regresi dokonce i proti úpravě obsažené v § 441 o. s. ř. 1950, není nadále prakticky ani teoreticky udržitelná. Jeví se proto jako vhodné prozkoumat na příkladu cizího právního řádu tradiční procesní institut, který by v budoucnu měl opět nalézt místo i u nás. V této souvislosti chce práce v obecné rovině upozornit rovněž na skutečnost, že zřejmě nejzávažnějším zásahem zákonodárce do struktury civilního procesu v období totalitního státu byla koncepce tzv. jednotného řízení, jejíž podstata spočívala v popření vnitřní diferenciace civilního procesu na jednotlivé procesní druhy. Je třeba si uvědomit, že uvedená koncepce nestírala pouze rozdíly existující uvnitř řízení nalézacího, tradičně vycházejícího z dělení na řízení sporné a nesporné, nýbrž ve své podstatě usilovala i o popření diferenciace mezi řízením nalézacím a vykonávacím (exekučním). Mezi závažná pochybení ve vztahu mezi oběma procesními druhy patří, podle názoru autora, vyhrazení projednávání některých exekučních sporů řízení vykonávacímu. Jedná se zejména o spory o existenci, resp. vymahatelnost subjektivního práva přiznaného exekučním titulem, tedy o spory opoziční, resp. impugnační. Právě prvně zmíněným se práce na podkladu německé úpravy (§ 767 ZPO ) věnuje. Jak ukázala provedená zkoumání, jedná se v případě opoziční žaloby o procesní žalobu konstitutivní. Rozsudek, kterým se vyhovuje opoziční žalobě, s sebou nese změnu v právních vztazích, jež spočívá v tom, že výkon rozhodnutí (exekuce) z konkrétního exekučního titulu se stává nepřípustným. Tento účinek, jejž nazvat pravotvorným, nastupuje spolu s právní mocí takového rozsudku. Stanoviska Henckela, Schlossera a A. Blomeyera, podle kterých je pravotvorný účinek vyhovujícího rozsudku v tomto případě v důsledku § 775 bod 1, 776 ZPO jen neúplný, je třeba odmítnout. Pravotvornost rozhodnutí totiž podle názoru autora stati nelze vázat na zahájení řízení o výkonu rozhodnutí (exekučního řízení). Od toho je třeba odlišovat otázku, zda na takové žalobě může mít žalobce právní zájem. Námitky, které jsou uplatňovány opoziční žalobou, nemusí mít podle německé úpravy (§ 767 odst. 1 ZPO ) pouze hmotněprávní povahu, nýbrž lze jimi uplatnit též námitky procesní (na rozdíl od rakouské úpravy, která tento druh námitek vyhrazuje zásadně vyhrazuje žalobě impugnační podle § 36 EO ). Námitky procesní povahy jsou přípustné i v tom případě, jestliže spočívají v nevykonatelnosti exekučního titulu. Z toho podle autora vyplývá, že předmětem opoziční žaloby není vykonatelnost exekučního titulu, nýbrž obecně přípustnost výkonu rozhodnutí (exekuce) z exekučního titulu. Ze vztahu mezi § 767 odst. 2 a § 767 odst. 3 ZPO se podává, že v obou případech jde o tzv. mimoprocesní prekluzivní normy (tj. uplatňující se vedle probíhajícího i v následných řízeních). Ust. § 767 odst. 2 ZPO upravuje prekluzi skutkových tvrzení v případě těch exekučních titulů, které nabývají právní moci. Ust. 767 odst. 3 ZPO se naproti vztahuje především na ta rozhodnutí, kterými je opoziční žaloba zamítána a která tedy nejsou exekučními tituly. Spíše než jako výraz koncentrační zásady je uvedené ustanovení třeba pojímat jako výjimku z pravidel o formování předmětu řízení. Zákonodárcem sledovaný účel – chránit prostřednictvím § 767 odst. 3 ZPO „energii exekuce“ – má za následek, že v průběhu řízení o opoziční žalobě nově uplatněné námitky nepodléhají předpisům § 260, 261, 263 a 264 ZPO . Je tedy podle názoru autora zapotřebí pojímat předmět řízení o opoziční žalobě „globálně“, vycházejíce pouze z uplatněného žalobního návrhu (petitu) a nikoliv z jeho skutkového odůvodnění (tzv. jednočlenný předmět řízení). Práce dále ukázala, že rozsudek, kterým se vyhovuje opoziční žalobě, nabývá i účinků právní moci. Závazně pak mezi účastníky řízení a jejich právními nástupci stanoví žalobcem požadovaný právní následek, tj. nepřípustnost výkonu rozhodnutí (exekuce) z konkrétního exekučního titulu. S ohledem na souvislost mezi § 322 odst. 1 ZPO a 256 odst. 2 ZPO je třeba učinit závěr, že právní moc vyhovujícího rozsudku se nevztahuje na otázku existence nároku vyplývajícího z exekučního titulu. Při určování objektivních mezí právní moci je podle názoru autora třeba vyjít z výroku takového vyhovujícího rozsudku. Naproti tomu rozsudek, kterým se opoziční žaloba zamítá, představuje ve skutečnosti kladný určovací rozsudek. Je jím pravomocně určeno, že zde v souladu s právem existuje právní vztah vyvolaný výkonem rozhodnutí (exekucí). Ohledně určení objektivních mezí právní moci je třeba vycházet rovněž ze skutkových přednesů uplatněných opoziční žalobou. Zamítajícímu rozsudku autor přiznává v návaznosti na Zeunera rovněž účinky závaznosti (prejudiciality) pro možné nároky týkající se náhrady škody či bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku provádění výkonu rozhodnutí (exekuce).
Bohumil Dvořák (Wed,) studied this question.